Boscorun
6. 9. 2019
Věta „Odpočineme si až v nebi“, jejíž autorem je svatý Jan Bosco se stala inspirací partě Salesiánů, kteří se rozhodli během 8 let oběhnout všechna významná salesiánská místa v České republice. Tato výzva inspirovala Davida Kováře a Davida Jarolímka natolik, že se rozhodli tohoto dlouhého štafetového běhu zúčastnit. Původně jsme měli představu, že složíme tým s telčských Orlů a Salesiánů, ale nenašlo se dostatek odvážlivců a ti co odvahu měli byli v termínu závodů zaneprázněni. Nakonec dva iniciátory doplnili ještě Zdeněk Jonák z Vyskytné, Honza Ondráček z Jihlavy a Lukáš Krula z Třebíče. Na trať dlouhou 238 km nás bylo krutě málo. Jako zásah shůry nám těsně před startem, který byl plánovaný na pátek 23. srpna, přišla nabídka od pořadatelů, že i jeden z tradičních účastníků má problém s počtem, jestli se nechceme spojit. Bez váhání jsme souhlasili a stali se členy týmu „Adam to již doběhne“. A bylo to správné rozhodnutí. Nejen že nás bylo najednou dvakrát tolik, ale kluci nám předali spoustu těžce nabytých zkušeností z předchozích let. Příjemným překvapením bylo, že na startu v Sebranicích nedaleko Poličky jsme se sešli s Vaškem Bočkovým, který běžel za tým brněnského vysokoškolského spolča.
Příjemná atmosféra akce byla cítit hned od začátku. Místo velké rivality se staří známí vítali, před startem jsme dostali požehnání od místního kněze a přestože se jedná o štafetový závod, startovali jsme všichni najednou a i doběhnout měl celý tým společně. Na trati byli pouze dva checkpointy, jinak se předpokládal fair play přístup závodníků.
Hned po startu v 17 hodin se trať vlnila nádherným, ale obtížným terénem na pokraji Žďárských vrchů. Cestou na nás čekalo kamenné město, rozpálené silnice, ale i přírodní park Údolí novohradky. O půl jedenácté v noci kousek jižně od Chrudimy s něco víc než 50ti kilometry v nohách jsme štafetovou vlajku předali druhé půlce týmu. Zbývalo nám zaregistrovat se na checkpointu u salesiánského střediska v Pardubicích a přejet do Lázní Bohdaneč, kde jsme doufali, že si pár hodin zdřímnem. Moc klidu ale nebylo. Kontrolovala nás nejdřív městská a pak i státní policie a kluci se ukázali jako pěkní rychlíci. Ve dvě hodiny v noci nám dali echo, ať se připravíme.
Nic naplat, vše sbalit, rozcvičit se, zahřát a za chvíli je tu běžec s praporkem a Lukáš vyráží na trať. U Kladrub jsme seběhli zpět k Labi a dál nás čekala převážně rovinatá trať, což byla velmi příjemná změna. Běh v noci lesem sám jen s čelovkou a mapou v mobilu je opravdu zajímavý zážitek, ale nejkrásnější bylo, když se v polabí začalo rozednívat. Po dalších 50 kilometrech po sedmé hodině ranní jsme předávali štafetovou vlaječku na kraji Kolína zpět klukům z Moravy. Čekalo nás příjemných 5 hodin odpočinku. V Poděbradech na checkpointu jsme dali polévku, hrozny a banány a dozvěděli jsme se, že první týmy byly na přívozu u Osečka ještě před jeho otevřením, takže jejich běžci museli Labe přeplavat. Uf, snad to kluci z druhého auta zvládnou.
V Čelákovicích na další předávce jsme se dozvěděli, že se jim podařilo předběhnout třetí tým. Nálada je skvělá. Měníme taktiku a posledních 35 km do cíle poběžíme naplno. Budeme střídat po 1 až 2 kilometrech, abychom drželi maximální tempo. Je to hektické, ale vyplácí se to. Brzy je necháváme daleko za sebou. O to větší překvapení je, když na dvacátém kilometru před cílem si Stošestka bere zpět třetí místo a to v neuvěřitelném tempu, kterému opravdu nestíháme. Až v cíli se dozvíme, že nám utečou na 20 kilometrech o 20 minut. Nezbývá, než smeknout a poblahopřát jim.
Proběhneme Brandýsem nad Labem, mezi naváděcimi světly letiště ve Kbelech a vnoříme se do mumraje Pražských ulic. Vysočany, Prosek, Libeň a jako celý tým se sejdeme 300m před cílem u obchodu Albert tak, jak jsme se domluvili. Dál už společně. Za velkého potlesku a aplausu 3 týmů, které doběhly před námi, protínáme cílovou pásku před salesiánským střediskem v Kobylisích. Jsme v cíli. Unavení, ale spokojení. Adam to letos doběhl. 238 km polabím v čase 22 hodin a 25 minut. Se ztrátou 2 hodin a 50 minut na vítězných českobudějovický tým 4ák běží. A s náskokem více než 4 hodin před pátým brněnským týmem. Ten měl nakonec ale největší aplaus. Uličku s potleskem jim totiž dělaly všechny 4 týmy, které byly v cíli.
Boscorun má salesiánského ducha, tak doufám, že se nám podaří příští rok pokračovat z Kobylis zas dál. A vy se zatím můžete podívat na autentické postřehy přímo z tratě na webové stránce https://boscorun.tumblr.com
Příjemná atmosféra akce byla cítit hned od začátku. Místo velké rivality se staří známí vítali, před startem jsme dostali požehnání od místního kněze a přestože se jedná o štafetový závod, startovali jsme všichni najednou a i doběhnout měl celý tým společně. Na trati byli pouze dva checkpointy, jinak se předpokládal fair play přístup závodníků.
Hned po startu v 17 hodin se trať vlnila nádherným, ale obtížným terénem na pokraji Žďárských vrchů. Cestou na nás čekalo kamenné město, rozpálené silnice, ale i přírodní park Údolí novohradky. O půl jedenácté v noci kousek jižně od Chrudimy s něco víc než 50ti kilometry v nohách jsme štafetovou vlajku předali druhé půlce týmu. Zbývalo nám zaregistrovat se na checkpointu u salesiánského střediska v Pardubicích a přejet do Lázní Bohdaneč, kde jsme doufali, že si pár hodin zdřímnem. Moc klidu ale nebylo. Kontrolovala nás nejdřív městská a pak i státní policie a kluci se ukázali jako pěkní rychlíci. Ve dvě hodiny v noci nám dali echo, ať se připravíme.
Nic naplat, vše sbalit, rozcvičit se, zahřát a za chvíli je tu běžec s praporkem a Lukáš vyráží na trať. U Kladrub jsme seběhli zpět k Labi a dál nás čekala převážně rovinatá trať, což byla velmi příjemná změna. Běh v noci lesem sám jen s čelovkou a mapou v mobilu je opravdu zajímavý zážitek, ale nejkrásnější bylo, když se v polabí začalo rozednívat. Po dalších 50 kilometrech po sedmé hodině ranní jsme předávali štafetovou vlaječku na kraji Kolína zpět klukům z Moravy. Čekalo nás příjemných 5 hodin odpočinku. V Poděbradech na checkpointu jsme dali polévku, hrozny a banány a dozvěděli jsme se, že první týmy byly na přívozu u Osečka ještě před jeho otevřením, takže jejich běžci museli Labe přeplavat. Uf, snad to kluci z druhého auta zvládnou.
V Čelákovicích na další předávce jsme se dozvěděli, že se jim podařilo předběhnout třetí tým. Nálada je skvělá. Měníme taktiku a posledních 35 km do cíle poběžíme naplno. Budeme střídat po 1 až 2 kilometrech, abychom drželi maximální tempo. Je to hektické, ale vyplácí se to. Brzy je necháváme daleko za sebou. O to větší překvapení je, když na dvacátém kilometru před cílem si Stošestka bere zpět třetí místo a to v neuvěřitelném tempu, kterému opravdu nestíháme. Až v cíli se dozvíme, že nám utečou na 20 kilometrech o 20 minut. Nezbývá, než smeknout a poblahopřát jim.
Proběhneme Brandýsem nad Labem, mezi naváděcimi světly letiště ve Kbelech a vnoříme se do mumraje Pražských ulic. Vysočany, Prosek, Libeň a jako celý tým se sejdeme 300m před cílem u obchodu Albert tak, jak jsme se domluvili. Dál už společně. Za velkého potlesku a aplausu 3 týmů, které doběhly před námi, protínáme cílovou pásku před salesiánským střediskem v Kobylisích. Jsme v cíli. Unavení, ale spokojení. Adam to letos doběhl. 238 km polabím v čase 22 hodin a 25 minut. Se ztrátou 2 hodin a 50 minut na vítězných českobudějovický tým 4ák běží. A s náskokem více než 4 hodin před pátým brněnským týmem. Ten měl nakonec ale největší aplaus. Uličku s potleskem jim totiž dělaly všechny 4 týmy, které byly v cíli.
Boscorun má salesiánského ducha, tak doufám, že se nám podaří příští rok pokračovat z Kobylis zas dál. A vy se zatím můžete podívat na autentické postřehy přímo z tratě na webové stránce https://boscorun.tumblr.com